Do odletu na Maledivy již moc nezbývá, přesto jsme se ve čtvrtek a pátek ještě ubytovali u moře na pláži Nilaveli.
Ráno jsme v klidu vstali, zašli na snídani a pak vyrazili podél pláže hledat místo ke koupání. Pláž je zde opravdu velká, šli jsme pěkný kus cesty kolem soukromých pozemků, kde vůbec nic nebylo. Teda až na mořem vyplavené odpadky, které zde nikdo neuklízí. Turismus se zde po tsunami v roce 2004 a následné válce na severu země ještě tolik nerozvinul. Nakonec jsme zakotvili pod jednou z palem u místního domku (na poměry zde spíš vilky) osaměle stojícího v podrostu. Ládík vyzjistil od jeho obyvatele, že se dá za cca 100 dolarů na den pronajmout. Uvnitř se nacházejí 3 ložnice, kuchyň i koupelna, tak se mu celkem zalíbila myšlenka rodinné dovolené zde na samotě u lesa. A u moře 🙂
My se v onen čtvrtek během tří hodin stihli pěkně spálit, což jsme zjistili po návratu do guesthousu a sprchování, kdy utírání ručníkem bylo za trest 🙂 Sluníčko zde bylo totiž tak napůl pod mrakem a pěkně foukalo, takže nám bylo u vody příjemně. Odpoledne jsem si vzala dlouhé kalhoty, jelikož nejvíc utrpěla škodu lýtka a na půjčených kolech jsme jeli prozkoumat okolí. Zjistili jsme, že tu opravdu nic není. Turistů poskrovnu, hotely prázdné, žádné obchody, žádné restaurace na pláži, velký rozdíl oproti plážím na západním či jižním pobřeží. Na druhou stranu to zas znamenalo klid a pohodu 🙂
Navečer jsme si domluvili grilovanou rybu u jehoho z místňáků doma, kam nás pozval, aby si něco málo vydělal. Jeho dvě dcery mají dohromady šest dětí, které zde pobíhaly a jeho rodina se o nás starala, navařila a dobře pohostila. Zjistili jsme, že se Abdul živí prodejem mušlí a částí mořských živočichů (zubů žraloka apod.) turistům a také jejich zvaním právě k sobě domů na jídlo. Večeři jsme si užili, i když jsme za ní zaplatili částku jak jinde v restauraci.
V pátek po snídani se šel do moře koupat již jen Pína. Během dopoledne jsme se pak pomalu sbalili, ještě poseděli na verandě, udělali pár fotek a odpoledne se nechali odvézt do Trincomalee na vlakové nádraží, abychom zjistili, jak je to s nočním vlakem do Colomba, kam jsme se museli během soboty dostat kvůli nedělnímu brzkému přeletu na Maledivy. Bohužel první lůžková třída byla vyprodaná, a tak jsme přímo na nádraží diskutovali alternativy přejezdu. Přeci jen nás čekala ještě přes 250 km dlouhá cesta. Tuktukáři nám poradili noční autobus jedoucí přímo do Colomba, tak jsme s nimi jeli zjistit, jestli je v něm ještě volno. Čtyři místa se ještě našly, ty jsme tedy zaplatili a vydali se na obhlídku Trincomalee, jelikož do odjezdu v deset večer ještě pár hodin zbývalo.
Naobědvali jsme se opět v jedné z místních žrádelen, kde prodávali klasika rýži s různými omáčkami a hovězím masem a snad všemi poživatelnými vnitřnostmi. Já si tedy dala jen rýži s kokosovou omáčkou, protože mi maso moc nechutnalo a dršťky, játra a kdo ví co ještě dalšího nejím 🙂 Poté jsme prošli místními uličkami na pláž, která tedy byla dost otřesná. Nejednalo se totiž o pláž pro turisty, ale podél ní se v několik kilometrech táhla rybářská vesnička zbudovaná doslova z chatrčí nalepených jedna na druhé. Všude kolem bylo neuvěřitelné množství válejících se odpadků, probíhajících vzteklých psů a hrajících si dětí. Pro místní jsme byli dobrá atrakce. Došli jsme podél pláže až ke hřbitovu, kde se zrovna konal pohřeb. Z ulice jsme sledovali mužský průvod doplněný auty s rakví a tuktukem vyhrávajícím z amplionu nějakou lokální pohřební melodii. Postupně jsme se pak přesunuli zpátky do města a den zakončili posezením v hotelové restauraci u moře.
Odsud nás měl v půl desáté odvézt tuktuk zpět k autobusu, ale jaksi nedorazil, tak jsme spěšně z hotelové restaurace nechali zavolat jiného. Ve čtyřech jsme se do něj nasoukali, ale cestou nás zastavil ještě místní policajt s tím, že vepředu nemůžou jet dvě osoby. Janička totiž seděla u řidiče, vzadu je místo pohodlně pro dva 🙂 Urgentně jsme mu vysvětlili, ze potřebujeme stihnout ten noční autobus, tak nám povolil jet dál, ale museli jsme všichni sedět vzadu. No, místo tam na to nebylo, ale naštěstí jsme s sebou neměli batohy, tak jsem si sedla na jejich místo vzadu u okýnka, ostatní na sedačku a frčeli jsme 🙂 U autobusu ještě zavládl trochu zmatek, když nám nikdo neřekl, že máme nastoupit, natož do jakého autobusu, tak jsme pak dvě minuty před desátou pobíhali mezi autobusy s lístkem a ptali se, který že je to ten náš. Ale protože byl pátek třináctého, vše se zdařilo a my odjeli i s autobusem směr Colombo 🙂
