Ráno jsme si půjčili skůtry (jak se sakra na ipadu píše čarka nad u?) od pochybného pána, který si do protokolu zapsal současné odřeniny a praskliny, až byly obrázky motorek celé zaškrtané a vyrazili jsme vstříc hoře Doi Suthep, na které se nachází stejnojmenný chrám. Cesta přes město je šílenější než jsme mysleli. Úspěšně jsme však propluli a vydali se po klikaté cestě vzhůru.

Hned za první odbočkou vpravo se jede po vinuté silničce hlouběji do národního parku, který se rozkládá na její ploše. Cesta vede k Monthathan vodopádu, který sestává z několika pater. Až nahoru jsme bohužel nedošli, za určitým bodem už nelze jít bez průvodce a ten zrovna k dispozici nebyl. Oproti fotkám z internetu teklo daleko méně vody, ta však příjemně ochlazovala.

Cestou k chrámu Doi Suthep jsme udělali jěstě několik dalších kratších zastávek. U modlitebního místa a na vyhlídce, kde díky smogovému oparu nebylo nic vidět.

Samotný chrám vzdálený 15 km od Chiang Mai je doslova přecpaný turisty. Celý komplex se nachází ve stráni, kam vede dalších třista schodů. Dá se k němu vyjet i lanovkou, ale Pína už to svou pajdavou chůzí zvládl po svých 🙂 Po prohlídce jsme si dali zmrzku a na skůtrech jeli dál. Chrám se totiž nachází zhruba v polovině hory. Ještě výše lze navštívit královskou rezidenci Bhubing palác, která je určena pro statní návštěvy ze severních zemí. Celý areál je osázen mnoha kvetoucími rostlinami a zejména růžemi, které jinak v Thajsku ani nerostou.

Naše dobrodružné putování pokračovalo od paláce do sedm kilometrů vzdálené vesničky Ban Khun Chiang Khian. Cestou jsme projeli nejvyšším bodem hory, přičemž mě trochu v jedné více stoupající zatáčce překvapil klakson znějicí zpoza ní. Tak jsem v kopci zastavila, abych na úzké silnici nechala auto projet a najednou jsem se válela v příkopě, když se skůtr převážil na stranu a já se opřela nohou do prázdna :)) Vysmátou mě Pína s řidičem vysvobodili, opláchli jsme prach z lehce podřené ruky a frčeli dál 🙂

Cesta to byla dlouhá, ale o to horší 🙂 Nechtělo se nám vracet po silnici, po kteŕe jsme přijeli, a od skupinky dobrodruhů, které jsme potkali při prohlídce jeskyně na Lantě, jsme věděli, že se dá do Chiang Mai sjet po druhé straně hory. A tak jsme jeli. Průměrnou rychlostí 15 km/h pěkně offroad na skůtrech z kopce. V jednu chvíli jsem přehřála přední brzdu (venku je stále víc jak 30 stupňů), takže jsem pak na radu Píny brzdila převážně už jen zadní. Projeli jsme několik málo vesniček skládajících se průměrně z pěti dřevěných chatrčí a jednoho pořadného offroad auta, nechali se předjet od mladého kluka, který dolu jel třikrát tak rychleji než my (ale taky to jezdí třistakrát tak častěji :)) a kochali se nádhernou krajinou. Výlet to byl skoro celodenní. Z hory jsme sjeli přímo k jezeru Huai Tueng Thao, kam se jezdí z Chiang Mai rekreovat spousta obyvatel i turistů.

Na hotelu jsme si ještě zaplavali v bazénu a večer se vydali navečeřet na další z místních trhů, tentokrát sobotní, kam jsme si opět dojeli sami na skůtrech.