Tak jsme odjeli od pobřeží a namířili si to do vnitrozemí. Díky konajícímu se svátku Full moon byla bohužel většina obchodů a bank zavřená, tak jsme nemohli v Mirisse vyměnit peníze. Ráno padlo rozhodnutí na základě zkušeností a doporučení přátel, kteří již na Srí Lance byli a namísto do národního parku Yala jsme vyrazili dříve na sever na safari v parku Udawalawe. Čekala nás celkem dlouhá cesta autobusy. Nejdříve jsme z Mirissy jeli do Matary, což je větší přístavní město na jihu Srí Lanky. Místní autobusové nádraží je jeden velký zmatek 😀 Vymotali jsme se ven a na chvíli si odpočinuli ve stínu. Hned se na nás sesypali místňáci a nabízeli nám všemožné ovoce, oříšky, zmrzliny a další stánkařské pochutiny. Všechny jsme je odmítli, jen jeden prodejce nám přišel ukázat svou sbírku bankovek a mincí a dal se s námi do řeči, tak mu Pína pak dal 200 Kč bankovku. Možná že ji vymění za rupie, ale pochybuju, že naši měnu v místních bankách mají 🙂 Nakonec jsme se s ním museli ještě nechat vyfotit a dostali i adresu, kam mu pak fotku zaslat. Další fotku s místňákem včetně jeho adresy jsme obdrželi hned od řidiče autobusu, kterým jsme z Matary jeli do Embilipitye (snad se to tak píše..). V Mataře na nádraží jsme si koupili kopeček banánové zmrzliny, snad to nebyla chyba 😀
Cesta autobusem opět stála za to, řidič jel jak o život, hlava nehlava tukutuk netuktuk předjížděl do zatáček, kam na 100 % neviděl, ale tak navigátora mu trochu suploval místní revizor, který stál v otevřených dveřích, koukal ven a radil 🙂 Do Tangalle, kterým jsme projížděli, s námi jely i tři češky, tak jsme s nima pokecali a sdíleli radost z jízdy 😀
Do Embilipitye jsme jeli celkem dlouho, ale na nádraží jsme jen přeskočili do jiného autobusu a jeli dál do Udawalawe. Místňáci naštěstí zdejší dopravu dobře znají, takže se stačí jen zeptat a všichni poradí (dokonce i správně :-)). Jak jsme předtím jeli rychle, tak jsme posledním autobusem jeli pomalu, průměrnou rychlostí asi 15 km/h. Po rovné silnici jsme v jeho zadní části nadskakovali jak další den v jeepu na safari 🙂 Zhruba v polovině cesty naskočili do autobusu dva mladíci a hned se k nám měli, nabízeli ubytování, výlet do parku a vše kolem. Nakonec jsme po usmlouvání ceny souhlasili, že s ním pojedeme tuktukem a na ubytování se koukneme, když nám připraví i oběd, protože už jsme měli celkem hlad. Prostředí ubytování bylo nádherné, přímo uprostřed přírody byly zbudovány bungalovy, sice bez klimatizace a tekoucí teplé vody, ale jinak perfektní. Klimatizace nakonec nebyla ani moc potřeba, protože jsme dorazili později odpoledne a vstávali ještě za tmy, kdy domky byly ukryty v polostínu, tak nebyly tolik vyhřáté a dalo se to večer vyvětrat. Prošli jsme si okolí ubytování, prohlédli a vyfotili si menšího ještěra, koukali na modré ptáčky a páva..
Po pozdním obědě jsme s Pínou a Láďou šli prozkoumat okolí. Z místní džungle se ozývala hudba a místní holčička nás jednoduchou angličtinou zvala na slavnost do malého chrámu. Nakonec nás nohy zanesly ve stejném směru, a tak jsme chvíli pozorovali místní dění. Láďa opět dělal na děti bububu (a pak i na psy, kteří se zde na Srí Lance volně všude toulají), vyfotil se u hrůzně vypadajícího domku s rodinkou ho obývající a koukli jsme i dveřmi do domu jejich souseda, který na celý les vyhrával hudbu ze dvou obrovských reproduktorů. Prošli jsme se ještě dál k vodě záhadně se vynořující odnikud ze země, a až později jsme narazili na výše posazené stavidlo ústící do obrovské roury, kterou voda odtékala dolů. Tou dobou se už začalo stmívat, a tak jsme se vrátili zpátky.
Povečeřeli jsme v altánu až moc osmaženou rybu s rýží, brambory, fazolky, papadam a nějakou čočkovou směs a večer poseděli v altánku na vodě.
Druhý den budík zvoní v pět. V půl šesté nás totiž vyzvedává jeep a jedeme na mini safari projížďku na 4 hodiny do národního parku Udawalawe. Zpočátku panovaly trochu obavy, že to skončí podobně jako pozorování velryb, ale pak jsme viděli stádo plachých srn a jelenů, následně pár buvolů a hned poté se před námi vynořili sloni. Nejdříve dvě matky se dvěma mláďaty. O kus dál byla ještě o něco větší skupina, obě ale bez samců, ti se prý pohybují sami a ne s ostatními ve skupině. Park má v jedné šířce asi 40 km, z toho se dá projet cca. 7-8 km. Řidič nás tedy vozil křížem krážem v této oblasti, u zvířat vždy zastavil a vypl motor, takže jsme měli čas na pozorování i focení. V uměle vytvořené nádrži se rochnili buvoli, vyhřívali malí krokodýli a postávala spousta různých druhů ptactva. V keřích se maskovali chameleoni, ze stromů shlíželi orli a na suchých větvích pózovali a řvali pávi. Okolí parku je lemováno pohořím, kam se chystáme jet ihned poté.
Zpátky v městečku Udawalawe jsme nasedli na první autobus, který jel směrem do Haputale. S přestupem jsme tam dorazili nakonec kolem třetí. Haputale je malé špinavé horské městečko s úžasnými panoramaty, kde nás na autobusové zastávce odchytl opět nějaký místňák a nabídl nám parádní ubytování v kopci s výhledem na jih Srí Lanky. Když je čisté nebe, je prý vidět až na moře. My dohlídli na vodní nádrž parku, ve kterém jsme dnes byli 🙂 Haputale se dá projít za hodinku, je tu pěkná směs kultur. Poprvé vidíme ve Srílanském městě i mešitu. To bude zas v pět budíček… Později se ale stejně domlouváme na výletě na Lipton’s seat a následně do čajové továrny, kam se jede před východem slunce, tzn. odjezd v 5:15 😀 ach jo, se na té dovolené asi nevyspíme 🙂 V Haputale mimojiné stojí i malý křesťanský kostelíček sv. Andrewa se hřbitovem , který zde zbudovali Angličané v 19. století. A jede odsud vláček přes čajové plantáže, ten využijeme k odjezdu zítra, kdy zamíříme opět trochu více na sever.
