Budík poprvé zazvonil v 4:45 (0:15 našeho času :-)). V pět pak začalo svolávání k modlitbě, tak to jsme si buzení ani nemuseli nastavovat. Ve čtvrt jsme už nasedali do minivanu, jehož řidič nás spolu s dalšími čtyřmi lidmi odvezl na Lipton’s seat.
Cesta teda spíš cestička, ale vybetonovaná, se vinula podél úbočí. Ve tmě a rachtajícím minivanu, který touto cestou jezdil už s dědou našeho řidiče, jsme se pomalu ale jistě přibližovali cíli, vyhlídce. Řidič nás vyhodil ještě asi kilometr pod vrcholem, tak jsme nahoru vyrazili pěšky. Trochu jsme přidali do kroku, abychom stihli východ slunce a zdařilo se. Počasí nám zatím přeje, naskytl se nám luxusní výhled na jižní část Srí Lanky a na druhé straně na čajové plantáže Dambatenne. Takhle brzy ráno na nich ještě nikdo nepracoval. Jediný Srí Lančan v okolí byl prodejce čaje na vrcholku hory, a pak náš řidič čekající níže. Udělali jsme pár fotek, pokochali se okolím a zamířili zpět k autu. Následovala prohlídka místní továrny na výrobu čaje Lipton. Za vstup jsme zaplatili 250 rupií. Místní zaměstnanec nás provedl výrobním procesem čaje od sběru až po sušení a prosívání na různou velikost drti. V celé továrně to nádherně vonělo, ale práce tam to musí být náročná. Navíc jsou dělnice placené úplně směšnou částkou, asi 650 rupií na den, což je cca 125 Kč. Čajové lístky na keřících všude kolem, které se zde pěstují a sbírají jsou stejné pro zelený, černý i bílý čaj. Odlišné je jejich zpracování. My viděli proces výroby černého čaje, kdy se z krásných zelených lístků stane černý prach. Ten je pak v obrovských několika kilogramových pytlích distribuován do světa, kde se teprve balí do malých čajových sáčků a krabiček Lipton. No, jak všichni asi tuší, kvalitní čaj to moc není.
Po prohlídce a návratu na hotel jsme se sbalili, chvilku odpočinuli a pomalu se vydali na vlakové nádraží Haputale. Mezitím nás Ládík ještě zatáhnul do místní kavárny, teda spíše pijárny, kuřárny a zašívárny pro místní 🙂 Pár jich tam bylo, v poledne už v dosti podroušeném stavu. Dali jsme si mega kafe v konvici, Pína colu a vyrazili na vlak. Jediné lístky, které prodávali byly do třetí třídy, která ale sestávala z jediného přeplněného vagonu, a tak jsme nastoupili do vagonu pro průvodčího a zavazadla. Vlak měl opět asi půl hodiny zpoždění, a když dorazil průvodčí, nechal nás přebývat ve vagonu pro zavazadla a frčeli jsme. Měli jsme tak spoustu místa, mohli koukat ze dveří a kochat se ubíhající krajinou s časovými plantážemi. Další krásné vyhlídky na okolní krajinu 🙂 Cestu jsme prokecali s průvodčím, který nám dal na sebe kontakt kvůli fotkám a mně věnoval květiny které uzmul z obrovského pugetu, který se vezl ve vlaku asi někomu jako dárek 🙂 Zakoupené lístky platily do totálního zapadákova Hali-ela, kde jsme se pěkně prošli, než jsme vůbec došli do „centra“ na přestup na autobus do cílové stanice Nuwara Eliya. V autobuse jsme pro změnu hodinu stáli, než vystoupilo dost lidí na to, abychom si sedli. Cesta trvala ještě další asi hodinu a půl. Autobus totiž opět stoupal do výšky více jak 1800 metrů v serpentinách, takže průměrná rychlost byla asi 20 km/h.
Příjezd do horského města Nuwara Eliya nám moc úchvatný nepřipadal. Hlavní silnici sice lemovaly krásné staroanglické domky, ale ze zbytku města čišel turismus. To se nám potvrdilo po příjezdu na autobusové nádraží lemované dodávkami s naháněči, obchody (byl tam i Baťa) i mnoha cizinci v okolí. Ubytování jsme sehnali až po setmění, tak už nám bylo celkem jedno, že se jednalo o původně prvního naháněče, se kterým jsme mluvili. Mezitím jsme totiž navštívili několik dost ošklivých i dost drahých ubytování. Dokonce nám bylo nabídnuto ubytování i přímo u někoho doma, to byla celkem hrůza. Minidomek, mini místnosti, společná mini koupelna, záchod díra v zemi.. Vrátili jsme se proto na nádraží a odjeli mimo centrum do guesthousu Little Heaven, kde jsme strávili opět jen jednu noc. U večeře jsme pokecali s naháněčem, který s námi zůstal a nejspíše i vařil večeři (klasicky smaženou rýži se zeleninou, vejcem a miniaturním kouskem kuřete). Byl to celkem příjemně strávený večer, na další den jsme si domluvili výlet na nejvyšší horu Srí Lanky Pidurutalagala vysokou 2524 m.n.m. a vodopády Ramboda.
