Dnes ráno jsme poprvé posnídali srílanskou snídani, což představovalo zhruba tak něco jako srílanský studený oběd. Tzn. nudle zamotané do placek s červenou čočkou, chilli pastou, vajíčko a banány. K tomu tradičně černý čaj a džus z čerstvého ovoce. Ale pořád lepší než snídat další den opět toasty s omeletou a marmeládou 😀
V devět hodin nás vyzvedl domluvený řidič a spolu s batohy jsme v minivanu jeli směrem na nejvyšší horu Srí Lanky. Na ní se nachází hlavní televizní vysílače a armádní radary, proto je vjezd nahoru kontrolován, nedá se tam jít pěšky, ale pouze v doprovodu místňáka. U vjezdu je nutné předložit pasy, odevzdat všechny zbraně, alkohol i cigarety pro zlepšení dne armádních zaměstnanců a vojáků. My bohužel nic z toho neměli (skoro 🙂 ). Cesta nahoru je strmá (jak jinak), takže měl minivan co dělat, aby nás tam vyvezl. Z Pidu byl pěkný výhled směrem na Adam’s Peak. Na sever bohužel výhled nebyl zpřístupněn kvůli armádnímu komplexu vystavěnému kolem radarů. Do něj je samozřejmě přístup zakázán.
Následně nás řidič zavezl asi 20 km za město Nuwara Eliya k vodopádům Ramboda. Ty jsou přístupné přes hotelový komplex a padají z výšky 109 metrů. Bohužel jsme k nim přijeli v nevhodný čas, takže bylo slunce přímo za nimi a z fotek tak moc není, ale pohled to byl nádherný (opět). Zvláštní je ale ten přístup k nim, kdy se jde nejprve po přímé strmé cestě dolů, projde se recepcí, po schodech a kolem pokojů hotelu a následně přes restauraci ven na cestičku vedoucí k vodopádům.
Díky tomu, že se vodopády nacházejí na hlavní silnici mezi Nuwarou Eliyou a Kandy, kam jsme se chystali, jsme nechali řidiče jet zpátky a my si stopli autobus do Kandy. Trochu jsme se báli, když přijel minibus nacpaný Srílančany, ti ale ochotě vyskákali ven, uvolnili nám 4 sedadla, my nastoupili a oni za námi 🙂 Cesta trvala celkem dlouho, do Kandy jsme dorazili odpoledne. Toto druhé největší město na Srí Lance nás uchvátilo mnohem více než Nuwara Eliya, která byla hrozně turistická. Na nádraží nás odchytl tuktukář Sinna, který nás nakonec odvezl k námi vytipovanému hotelu. Ten byl ale příliš drahý, a tak jsme nechali Sinnu nám ukázat další guesthousy. V jednom jsme se nakonec ubytovali a se Sinnou si na další den domluvili výlet za slony, do botanické zahrady, zahrady s kořením a k soše Buddhy shlížejícímu na Kandy.
V podvečer jsme se šli projít kolem jezera k chrámu Buddhova zubu (Delada Maligawa), nejdůležitější budhistické svatyni na Srí Lance, kde se nachází zub Buddhy Gautamy. Chrám je součástí královského paláce a platí se do něj vstupné. Janička s Láďou bohužel nebyli dostatečně vhodně oblečení, tudíž nebyli do areálu vpuštěni. Nepůjčovali zde šátky k zahalení kolen a ramen jako na jiných podobných svatých místech. My s Pínou se mrkli dovnitř do zahrad, ale nakonec jsme si vstupenky nekoupili a šli s ostatními rovnou na večeři. Místní tuktukář nám doporučil nedalekou restauraci Devon, kde měli na menu (konečně) i maso, takže jsme se všichni pořádně nacpali. Já vyzkoušela i místní srílanský dezert Watillapam, který byl šíleně sladký 🙂 Následně jsme zašli ještě kouknout do místního nákupního centra, kde si Janča koupila novou malou krosnu, aby se zbavila svého nepohodlného botohu. A poté do obchodu pro pivo, žádné zde ale neměli, tak jsme se dotázali opět místních tuktukářů a ti nás poslali za roh do utajeného okýnka s prodejem alkoholu 😀
