V úterý jsme si zaplatili soukromý odvoz do národního parku Erawan k vodopádům na území provincie Kanchanaburi.
Před odjezdem jsme ještě šli na hotelovou snídani, která je podávaná formou bufetu po celém 78. patře s výhledem na Bangkok. Na takové snídani se člověk nají na celý den. V první části je k dispozici všechno možné i nemožné pečivo, slané i sladké, dále jsou zde vajíčka na několik způsobů, zapékané toasty, šunky, uzeniny, salátový bar a hlavně teplá jídla, zejména asijská. Polévky, nudle, těstoviny, dušená zelenina, masa, japonské zvláštnosti a ovocný bar. Na spoustu věcí jsem zapomněla, ale bufet se táhne po třech stranách budovy ze čtyř.
Cesta autem k vodopádům trvala přes dvě hodiny. Vymotat se z Bangkoku nějakou dobu zabere a cíl byl 130 km daleko. Počasí pěšímu výletu moc nepřálo, ale spousta lidí se jezdí k vodopádům koupat, a tak jsme vyrazili. Celý vodopád se skládá ze sedmi úrovní. Pína i s bolavou nohou vyrazil také. První čtyři úrovně vodopádů s jezírky byly obsypané lidmi, takže jsme si přírodních krás moc neužili. Dál už ale vedla delší cesta, a tak jsme se mohli kochat. Na 6. patro už nebyla cesta tak jednoduchá, lezlo se po skalách a vodou, takže Pína nakonec až nahoru nešel. Vyrazil pomalu zpátky dolů, zatímco já jsem se doplahočila až do posledního sedmého patra, a pak se také vydala nazpět za Pínou, který se dole vykoupal a koupil si tričko, protože košili měl skrz na skrz propocenou 🙂
Po vodopádech nás řidič ještě odvezl do města Kanchanaburi, kde se nachází most přes řeku Kwai, kudy vede železniční trať spojující Thajsko s Barmou. Tato tzv. „železnice smrti“ byla vybudována vězni Japonska za druhé světové války, kterých při této stavbě zahynulo na desetitisíce. Tuto událost připomíná i zdejší válečné muzeum. Dnes je most spíše atrakcí pro asijské turisty.
